Moraváci z Moravy

 

 

                    Morava v rámci České koruny

 

Jan Lucemburský, nový král Čech a markrabě Moravy, byl nucen vydat české a moravské šlechtě tzv. inaugurační diplomy neboli volební kapitulace (pro Moravu byl diplom vydán v červnu 1311, půl roku po tom českém), v nichž potvrdil všem knížatům království našeho českého a Moravě jejich požadavky (byť v okleštěné podobě) – mimo jiné že „...nikdy nesvěříme nikomu jinému než Moravanu na Moravě nějaký úřad, spojený s důchody...“; dále, že zemskou berni bude král vybírat jen ve zvláštních případech a že nebude šlechtu nutit k vojenským tažením za hranice země (tj. šlechtici měli pouze povinnost zemské hotovosti). Tyto listiny upevnily politickou samosprávu Moravy ve středověku.

 

S Čechami spojovala Moravu osoba společného panovníka a jeho úřady (rada, kancelář), generální sněmy, společné obyvatelské právo šlechty (inkolát – šlechta moravská i česká v něm měly přednost před šlechtou z ostatních zemí Koruny), povinnost společné obrany, jednotná církevní organizace (olomoucký a litomyšlský biskup podléhali pražskému arcibiskupovi), některé soudní instituce (mincmistrovský, komorní, dvorský a později i apelační soud) a částečně i městské právo. Kromě toho měly obě země jednoho společného zemského úředníka: nejvyšší maršálek, 3. nejdůležitější úředník v Čechách, byl zároveň i 2. úředníkem na Moravě.

Jan Lucemburský

 

 

 V roce 1348 český král a římský císař Karel IV.  učinil konec nejasnému vztahu Moravy k Čechám a  v rámci utvoření soustátí zemí Koruny české učinil  Moravu lénem českého krále, Morava nadále  neměla být zcizována z moci českých králů.  Markraběti patřila vláda nad částí Moravy (hlavně na  jihu), druhou část země ovládal biskup olomoucký.  (Opavský vévoda pak byl z Moravy vydělen a měl  dokonce, narozdíl od markraběte, i právo horního a  mincovního regálu.) Karel též zreformoval  moravské soudnictví a do Brna a Olomouce byly  převedeny zemské desky (zemský sněm střídavě  zasedal v obou městech). Na přelomu 14. a 15.  století probíhaly markraběcí války mezi bratry  Joštem a Prokopem, které zemi dosti zpustošily. V  15. století Moravu nezasáhly příliš významně  husitské války (moravská šlechta sice nejprve na  čáslavském sněmu souhlasila s husitským

programem, ale později se ho většina pánů zřekla a přijala v listopadu 1421 Zikmunda Lucemburského za krále), země se však po jejich skončení rozdělila nábožensky stejně jako Čechy.

 Jiří z Poděbrad vydal 13. ledna 1464 vydal listinu, která zaručovala nerozlučitelnost spojení Čech a Moravy jako dvou rovnoprávných zemí. Markrabství již nebylo českým lénem a a nemělo být už nikdy nikomu postoupeno. V důsledku válek s Matyášem Korvínem a následného chaosu a rozdělené vlády v českých zemích (Morava v letech 1469/71–1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher) však listina nebyla fakticky naplněna.

 

 

 

 

 

 

 Jiří z Poděbrad